Zasadila jsem dnes 10 stromů. Teda jako ne zrovna úplně ručně, ale prostřednictvím projektu Sázíme Česko, která se stará o výsadbu nových stromů a zalesňování. Mám ráda takové iniciativy, ať si říká, kdo chce, co chce. Přírodu nezajímají naše lidské malicherné argumenty. Strom prostě buď zasadíš nebo nezasadíš a ten potom buď roste nebo neroste, jednoduché. Lesy a přírodu bezmezně miluji, už mnohokrát v životě mě psychicky vytáhly do pohody a pomohly mi k uzdravení. Je to marné, ale přírodní energii prostě potřebujeme, nedá se ničím nahradit. To je prostě pocit dokonalého štěstí. A k tomu chci přispět, jakkoliv.
Pamatuji si, jak jsem se před několika lety nadšeně i s mým tehdy čtrnáctiletým synem vypravila do Jeseníků obnovovat les po kůrovcové kalamitě výsadbou nových stromů. Představa a realita byly dost odlišné. Měla jsem vidinu rovné louky zalité sluncem, opodál položených několik sazeniček mladých stromků a viděla jsem sebe se synkem, jak s úsměvem na rtech sadíme do kypré hlíny zárodky nového lesa s radostným pocitem dobrého hospodáře.
V domluvený den jsme za ranního rozbřesku přijeli do docela hlubokého lesa, kam slunce moc nedosáhlo. Po krátké instruktáži, jak pracovat s krumpáčem tak, abychom se navzájem nepozabíjeli, jsme přišli k prudkému kopci plného pařezů, zarostlému kopřivami, křovím a trním. Nejdříve jsme zarazili několik dřevěných kolíků nad a pod kopcem tak, abychom mezi ně mohli natáhnout provázek vyznačující linku sázení. Odměřili jsme si dle předchozí instruktáže dva krumpáče délky a jali se kopat své první díry pro stromy. Sek, sek sek, nic. Krumpáč se mi odrážel od tvrdé země jako od trampolíny. Aha, řekla jsem si, musím víc zabrat. Po několika marných pokusech jsem navýšila svou sílu rozmachu na maximum a podařilo se mi vytvořit malou jámu pro mladý stromek. Zasadila jsem jej, uhladila, udusala, zkusila, jak drží, blbě, znovu. Asi tak po dvaceti minutách usilovného boje mezi zemí, stromkem, hlínou a krumpáčem malý doubek konečně drží na svém místě. JUHU, kolik máme zasadit dnes těch stromků, ptám se okolo. Asi padesát, zní z povzdálí. Aha.
Po několika hodinách boje se stromky, kterým se tímto zpětně hluboce omlouvám, že jsme je občas nazvala expresivněji, jsem se ztěží narovnala a zadívala se na syna, jak pracuje. Statečně kopal do země a sázel jeden doubek za druhým. Zahřálo mě to u srdce. Zavolala jsem na něj a zeptala se, jak dlouho ještě vydržíme (délka brigády byla dobrovolná). Řekl, že v pohodě, klidně to ještě zvládne. Tajně jsem si přála, aby mi naznačil, že je unavený nebo vyčerpaný a já tak měla i pro sebe výmluvu, že můžeme skončit. Ale smůla, popadla jsem tedy znovu krumpáč a i přes bolavá záda jsem pokračovala.
Asi za další tři hodiny jsme dosázeli připravené sazeničky. Domluvili jsme se, že už máme velký hlad, a že nám to asi jako stačilo. Rozloučili jsme se s ostatními a vydali se pěšky z kopce lesem dolů k autu. Na mapě to bylo odhadem tři kilometry, takže pohoda, že. Když jsme šli asi dvě a půl hodiny, přišlo mi divné, že je cíl stále v nedohlednu. Při kontrole mapy jsem pochopila, že tři kilometry to byly, ale vzdušnou čarou. Po cestě asi osm. Jak to říct synovi, kterému šla z očí vyčíst únava a odevzdanost? Šla jsem s pravdou ven a snažila se být optimistická a pozitivní, jak jen to šlo. Přijal to jako hrdina s pochopením. Tak jsme si hezky po cestě povídali a já jsem se přiznala, že už bych sázení vzdala daleko dřív, protože mě bolela záda, ale viděla jsem, jak je do toho ponořen, tak jsem zabrala. Aha, řekl synek, já jsem už dávno nemohl, ale myslel jsem, že tě to baví, tak jsem chtěl vydržet. No, to už jsem měla fakt slzy dojetí. Co k tomu říct, tohle je prostě Láska.
Z celé akce jsem si odnesla pár cenných zkušeností. Zaprvé neskonalý obdiv všem, kteří tuto práci dělají denně. Zadruhé týdenní bolest všech svalů i nesvalů v mém těle. Zatřetí cítím obrovský vděk a lásku ke svému synovi za jeho statečnost a jsem šťastná, že jsem své děti zřejmě dobře vychovala.